Perun skymarathon

Normální

Pondělí, dva dny po závodu.Snímek obrazovky 2014-05-06 v 13.52.51
Sedím na zadku a nemůžu se hejbat, stehna mě bolí jak kdybych právě dostal koňara, navíc na mě něco leze, je mi zima a říkám si jestli by se to třeba nedalo rozběhat klusem.
Čtu si za reportáž od Honzy Mrázka, bavím se tim a místo toho blbýho nápadu jít klusat, mě to inspiruje využít čas k napsání vlastního zážitku.
Před 2 dny jsem se cítil líp. Podstatně líp.
Měsíce dopředu jsem doma kreslil variantu zodpovědného otce, který vytáhne svou rodinu na prodloužený víkend do neznámých Beskyd, v sobotu ráno si odběhne Peruna a zbytek času stráví ve společných chvílích s dětmi a ženou procházkami po okolí a blbnutím.
Navrch jsem slíbil, že se to obejde bez nesnesitelného předzávodniho stresu, protože to přece běžim jen jako nácvik na Lavaredo.
Dokonce jsem to v předvečer závodu dokazoval snědením bryndzových halušek /samozřejmě se slaninou/, dojedením svíčkové po Káje, dal jsem pivko a když si Honza objednal druhý, trumfnul jsem ho třetím, Radek mi doporučil borůvkový koláč, tak jsem si naložil hned dva a zajedl to ještě tatrankou. Prostě nálada dobrá, takže me překvapilo, že si jdou všichni dojednoho uz v 10 lehnout.
No nic, jdu rozmrzele taky, uklidňuju se tím, že jsme strategicky zvolili skvělé místo pobytu, v chatě u který je na kopci zároveň cíl, protože v tom hnusu venku se to bude náramně hodit. Lituji ostatní, kteří musí zpátky po sjezdovce dolu a těším se jak kluci ukážou zítra Zemanikovi prdele.
1hodina v noci a je to tady. Budí mně naše miminko, začíná mi to v hlavě navíc šrotovat, beru ho k sobě, usíná, ale ja čumím dál do stropu a snažím se počítat ovečky. Marně.
Ráno se dozvídám že i Radka vzbudil a začínámi mi být dnes jasné proč Praha nevyhrála.
Ráno jedeme v neporazitelné sestavě s řidičem Honzou Havlíčkem, Radkem Brunnerem a Honzou Mrázkem a já /snadno porazitelný/, vostrý rallye z kopce dolů. Honza se minul povoláním.
Na startu jsme brzy. To jsem potřeboval.
Nemám gely, tak se jdu podívat do stánků. Bohužel nacházím jen jeden, se stometrovou frontou na registraci.
Tatranky budou muset stačit.
Chčije, zima a to jsme chtěli jet dolu tou jednosedadlovou vyhlídkovou lanovkou s řetízkem, tyvole.
Potkáváme par kamarádů, Michala Dobiáše alias muže s nejdelším kšiltem v závodě, Vítu Knežínka, Michala Nováka s Denisou a pak uz vlastně nikoho dalšího neznám. Jen samej ošlehanej muž z kotárů.
Furt sem klidnej, Víťa mi řek ze mám super bežeckou bundu, kterou nikdo jinej nemá, takže jsem už v úplným klidu. Ani bych nepotřeboval vyhrát.
Popisovat závod je jednoduchý.
Furt sem nemoh, ale furt sem to překonával, furt sem si říkal ser na to, ale když jsem za sebou zaslechl zvuk, přidal jsem, pod kopcem jsem se těšil až konečně začne seběh a po seběhu až začne kopec.
Jakože si odpočinu, ale nemám pocit ze bych si kdy odpočinul.
Ale jo vlastně jednou jo, při seběhu nějakým tím korytem co vypadalo jako skladiště kamenů a spadaného listí. Šel jsem si v plný rychlosti hledat cestičku na druhou stranu koryta, ale nějak jsem si štrejchnul a šipkou po hlavě skočil do toho kompostu z listí. Změřil jsem, že je to asi metr hluboký, protože mi koukali jen nohy.
Víťovi jsem utekl jen v prvním sebehu, ale to jsem trochu přehnal a do zbytku závodu už šel chlapec rychlejším tempem než já.
Ze silnějších zážitků si ještě pamatuju silnou kompresi ve stehnech při seběhu z té prudké sjezdovky Příslop.
Seběhy mám fakt rád, ale tady jsem snad poprvý zažil stav, jak na lyžích po dlouhým skoku a dopadu, kdy stehna nevydrželi, povolili a já si sednul na prdel. Dole pod kopcem jsem se nemohl z ochromení, minutu ani rozběhnout.
Nejlepší pasáž byla ta rovinatější /asi na Ropici?/…
Furt jsem se mrcasil a přetahoval s těmi stejnými kluky kolem 65.mista, tak jsem se nadejch a rozeběhl a 7km v kuse běžel, předběhl asi 12lidí a začalo mně to konečně bavit.
Vyhejbání se loužím? Ani náhodou, na přímo, skrz a ještě dupnout.
Vyhejbání se bahnu? Kdepak, trojskok!
Takhle jsem doběhl nikým nenásledován až na 27km občerstvení a zjistil od Denisy, že vede Zemanik a Radek je asi 11.
Tyve ja byl z tý zprávy zklamanej, …mi to úplně vzalo vítr z plachty.
Vím že to není sportovní, ale zklamanej bejt můžu, ne?
Tak jsem se trochu zastavil, najedl, pokecal a šel teda pokračovat.
Překvapivě jsem se taky dozvěděl, ze 3 místa přede mnou je první žena, myslel jsem, že vyhraje Anka, o které jsem měl přehled, věděl jsem, že je za mnou. Otočím se, za mnou navíc můj věrný pronásledovatel Mr.Paška, /kde se tu vzal?/, tak jsme se dali, pokusujíce banána, do řeči a běželi spolu slušným stejným tempem dalších 10km až pod Ostrý, kde jsme konečně dostihli i první ženu závodu s dalším klukem, který se ji evidentně zubynehty držel.
A tady jsme, na poslední občerstvovačce, všichni čtyři špatně odbočili, misto abysme běželi rovně. Zmatek nám na křižovatce po půl kiláku přidalo fáborkove značení, asi ze začátku závodu, šipka na stromě, která vedla zpět takže jsme se úplně zastavili, čumeli kolem sebe, nadávali a nevěděli jak dál.
Ti tři se rozeběhli po silnici dolů do Oldřichovic, ja váhal na místě tak dlouho, až se mi ztratili v mlze a tak jsem se vrátil k tý občerstvovačce a ihned viděl správnou značku a bohužel všechny borce co jsem už dávno vzal, jak mi jeden za druhým mizí pod kopcem . Hned jsem poznal výraznýho kluka s 258ickou, kterýho jsem bral na 23km :((
Hele ja mel nerv!!
Vlítnul jsem za ním do té odbočky, přímo na  blátivý sjezd, zatančil jsem kozáček, zatočil nad hlavou hůlkama a s razancí kufru do vody jsem plesknul prdelí a zádama na zem.
Zařval jsem, zvedl se, komplet na zádech jak posranej se vydal k dalšímu vzteklýmu pronásledování, abych po 100m, zopakoval stejnej trik ještě jednou, tentokrát s dopadem na ledviny a ledvinový pas Salomon.
S vyraženým dechem už se hůř řve.
Popoběhl jsem do mokré trávy, sedl si na zadek a přitom poposkakoval, jak když se pes špatně vykadí a utíral bahno ze zadku do trávy. Do té doby než jsem spatřil fotografa.
Rozeběhl jsem se za č.258, skoro ho doběhl a za mnou najednou: „Ha, mám tě!“
A on Víta Knežínek. Po kufrovaní na 10km nyní v kondici, já dost špatnej z posledního vývoje událostí.
A dost. Takhle ne.
Změnil jsem taktiku ze závodění, na těšení se na rodinu v cíli, pivo a na krb. A bylo mi zas líp.
Poslední kopec langsam, pak nejhezčí zvuk na celé trati, zvonec, protože v mlze nebyl vidět konec.
Trochu jsem přidal, opět uviděl c.258, kterej před cílem udělal milý gesto, zastavil ze mě pustí. Popohnal jsem ho gestem do cíle a nechal se popohnat diváky a pánem se zvoncem.
Moje děti v cíli v tý kose a dešti čekali na tátu. To bylo pěkný a pro mě dojemný.
Sen o grogu v hospůdce s nohama na krbu se rozplynul, jakmile jsem otevřel dveře a spatřil všechny ty zablácený, promrzlý a zpocený závodníky, konzumující polévku i na schodech do ubytovací časti.
A s přibývajícím počtem finisherů se tenhle stav ani neměl tendenci zlepšovat.
Šel jsem si dát sprchu a místo toho abych se věnoval rodině, se oni věnovali mě a nechali mě dokonce i chvíli spát. Přesně 1 hodinu.
Naštěstí po vyhlášení většina vypadla a u stolu se k večeru sešla dobrá parta a i na ten grog došlo.

Tak ale představy jsem měl na začátku hezký, no ne?

PS: Dnes to hodnotím samozřejmě tak, ze se sem ještě příští rok musim vrátit :-)

Reklamy

2 komentáře: „Perun skymarathon

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s